půlnapůl

už nejsem devatenáctiletá (ani jsem se nenadála a bylo to) a jsem vlastně trošku vyděšená, možná ani ne tak kvůli plynoucímu času (věčný problém!), ale prostě jen tak - co se teď očekává? co by mělo přijít?

V pondělí při cestě na vlak svítilo nádherné slunce (vnutila jsem mu označení prvního jarního) a přes to všechno kolem a uvnitř to celé vypadalo krásně mírumilovně. Jsou chvíle, kdy je mi dovoleno se nadechnout a vnímat jen prosté maličkosti, jako je pára v protisvětle toho slunce nebo srnky někde v dálce na poli (zanedlouho je to všechno však umlčeno těžkými balvany nejistoty).
Co je vlastně příjemnější pocit, než cítit alespoň na moment naprostou jistotu?

jednou, doufám
(nyní žiji pro okamžiky s milovanými a brzká rána s tou stejnou snídaní v drobných variacích)

(řepa!)

koloušci

Už opravdu budu muset vytáhnout ten deník s krásnými černými deskami a začít si zapisovat momenty, které už mi teď přijdou tak vzdálené, ač mě hřály (nebo studily) ještě před pár dny.
Byla jsem na skvělé výstavě a objevila jsem nový krásný druh samoty. Zkuste jít někdy do galerie a nechte do sebe proudit inspiraci a stůjte u každého díla jak dlouho chcete (a klidně to i přežeňte).
Zítra ty dny s patnáctkou v letopočtu utopím ve víně a zachumlám do tepla milých duší a už se k většině z nich nebudu vracet (není čas se ohlížet na sevřená nitra a zklamání). Nechám si v sobě jen (znovu)nalezená přátelství, výlety a chvilky, kdy jsem si přála, abych mohla Být navždy.

ještě chvíli budu moci dýchat a pak začne (asi, možná) ten nejšílenější rok

ať je k vám co nejvlídnější x

děkuji za všechna Krásná slova, která jste mi letos věnovali

nesnesitelná lehkost

myslím, že pravé léto začne, až usedneme k přehradě a budeme se snažit splynout s větrem nebo žárem slunce a na ničem nebude záležet
nic nebude kousat ani studit zevnitř
(už přijeďte.)

Léto je tak nejisté.

 má kresba v notesu od J.,.. jako bych to kreslila pro ni

#

Trávit většinu dne mezi čtyřmi stěnami je vyčerpávající & skoro vždycky zapomenu na čaj a piju ho studený.

a tohle je tolik skvělý film. Ach, Frances..

 Po dlouhé době jsem udělala playlist. To, co nejradši poslouchám, když čtu něco od Murakamiho. Poslední dny je tak vzácné, když má oční víčka nepadají během toho, co čtu, koukám se na film, přemýšlím, koukám se do stropu...

Proč se mi zdá o lidech, co neznám, a proč i ve snech musí být všechno tak zmatené?

haruki murakami from Lucyje on 8tracks Radio.

Tomorrow is nearly yesterday and everyday is stupid

Chci kotě a chci ho pojmenovat Petr. Chci aby bylo déle světlo a abych měla spousty času na pečení a vaření, poslední dobou mě právě tohle nejvíce uklidňuje.

(zase fotím 365)

Jít neosvětlenou ulicí a poslouchat hudbu (ach, jak já už téměř zapomněla na to, jaké to je!) a plně si uvědomovat svou neúplnost bez tvých rukou a dechu, který mohu slyšet. Jakoby se ty ostrovy, které jsou ve mně díky tobě, zase trošku rozpojovaly z velkého celku a byly prolévány mořem, které svou slaností tolik štípe. Ale pak jen stačí myslet na to, že někde jsi. A lačníš po mých rukou a dechu stejně jako já po tvých. A vše je zase jako jeden celek. My jsme celkem.

Dnes jsem objevila úžasnou hudbu a namalovala lišku.

špendlíky

Praha! Je krásná a J. úžasná, bylo to tak skvělé setkání (doufám v brzké znovu!). Petřín musí být na jaře jedna velká nádhera a ve starožitnictví musí být spousta zapomenutých duší.
Těším se, až budu fotit na film, reálné fotografie. Zachycovat život ubíhající kolem a modlit se, že to vyjde. To je to kouzlo, ne?

Špendlíky a blumy jsou už takovým znakem tohoto léta. Kdybych je měla po ruce, natrhám jich plný koš a věnuji Jedinému, který je tak miluje.

Musí být tak osvobozující přijmout sebe sama s každou myšlenkou, obavou, nedotrhaným obočím a zacuhanými vlasy.
Snad jednou.

jeho hudba zní jako světlo prostupující přes žaluzie

(a taky obléknutí ponožek s kočičkami, když je chladno)

ovečky

občas chci být 
ovečkou
kolouškem
jemnými kvítky
tmavě zeleným svetrem (ale jen tím jediným) (to chci asi pořád v dobách osamění)
baletkou
a dokonalostí

Osamělé procházky jsou skvělou příležitostí pro čištění hlavy a představy jaké by to bylo v úplnosti.
Skála s mickey mousem, ovce pasoucí se na louce a přehrada jako moře. to vše je v mém městě a já na to nějak zapomněla a až dnes v tom objevila krásu a těším se na léto s Jediným. Na léto nejen u mě.

/po dlouhé době koláž, výstřižky z 45 let starých časopisů Signál/

miluji je

dnes jsem objevila další písně od nich a mám radost

palačinky s džemem

Hrozně mě děsí srázy a okraje skal. A volné pády. Kdysi jsem si říkala, že volný pád musí být magický, teď ne. Točí se mi z toho hlava, jen na to pomyslím.
Byli jsme na krásném výletě. Možná byla zem až moc chladná a možná neumím jistě sestupovat po suchých listech. Ale bylo to krásné- potkat ovce, čistou přírodu a studené kameny.

Mám hroznou touhu cestovat, úplná wanderlust. Úplně pryč, třeba na Island. Víte, jak to musí být kouzelné místo? Možná není a je to stejné jako tady. Ale nechávám se snít. Snít o věcech. Horách a srnkách, které budou přebíhat cesty jako ty, co jsme potkali v úterý. Byl to nádherný moment, k zastavení dechu a tlukotu srdce. Ale po tom momentu ve mně zbyl už jen strach. A přitom to byly tak jemné srnky, co se nejprve rozhlédly a pak ladně přeběhly lesní cestičku. byly tak blízko!

Jaký to byl smutný pohled na trávníky poseté odkvetlými pampeliškami ( u nás se tomu říká dědečci, u nich padáčky. jak u vás?) a jaký to byl smutný pocit poslouchat při odjezdu tu samou hudbu, co jsem poslouchala, když jsem s nadšeným bušením srdce přijížděla padnout kolem krku mému jelínkovi.

(první fotografie od Milovaného)