palačinky s džemem

Hrozně mě děsí srázy a okraje skal. A volné pády. Kdysi jsem si říkala, že volný pád musí být magický, teď ne. Točí se mi z toho hlava, jen na to pomyslím.
Byli jsme na krásném výletě. Možná byla zem až moc chladná a možná neumím jistě sestupovat po suchých listech. Ale bylo to krásné- potkat ovce, čistou přírodu a studené kameny.

Mám hroznou touhu cestovat, úplná wanderlust. Úplně pryč, třeba na Island. Víte, jak to musí být kouzelné místo? Možná není a je to stejné jako tady. Ale nechávám se snít. Snít o věcech. Horách a srnkách, které budou přebíhat cesty jako ty, co jsme potkali v úterý. Byl to nádherný moment, k zastavení dechu a tlukotu srdce. Ale po tom momentu ve mně zbyl už jen strach. A přitom to byly tak jemné srnky, co se nejprve rozhlédly a pak ladně přeběhly lesní cestičku. byly tak blízko!

Jaký to byl smutný pohled na trávníky poseté odkvetlými pampeliškami ( u nás se tomu říká dědečci, u nich padáčky. jak u vás?) a jaký to byl smutný pocit poslouchat při odjezdu tu samou hudbu, co jsem poslouchala, když jsem s nadšeným bušením srdce přijížděla padnout kolem krku mému jelínkovi.

(první fotografie od Milovaného)