půlnapůl

už nejsem devatenáctiletá (ani jsem se nenadála a bylo to) a jsem vlastně trošku vyděšená, možná ani ne tak kvůli plynoucímu času (věčný problém!), ale prostě jen tak - co se teď očekává? co by mělo přijít?

V pondělí při cestě na vlak svítilo nádherné slunce (vnutila jsem mu označení prvního jarního) a přes to všechno kolem a uvnitř to celé vypadalo krásně mírumilovně. Jsou chvíle, kdy je mi dovoleno se nadechnout a vnímat jen prosté maličkosti, jako je pára v protisvětle toho slunce nebo srnky někde v dálce na poli (zanedlouho je to všechno však umlčeno těžkými balvany nejistoty).
Co je vlastně příjemnější pocit, než cítit alespoň na moment naprostou jistotu?

jednou, doufám
(nyní žiji pro okamžiky s milovanými a brzká rána s tou stejnou snídaní v drobných variacích)

(řepa!)