V pondělí při cestě na vlak svítilo nádherné slunce (vnutila jsem mu označení prvního jarního) a přes to všechno kolem a uvnitř to celé vypadalo krásně mírumilovně. Jsou chvíle, kdy je mi dovoleno se nadechnout a vnímat jen prosté maličkosti, jako je pára v protisvětle toho slunce nebo srnky někde v dálce na poli (zanedlouho je to všechno však umlčeno těžkými balvany nejistoty).
Co je vlastně příjemnější pocit, než cítit alespoň na moment naprostou jistotu?
jednou, doufám
(nyní žiji pro okamžiky s milovanými a brzká rána s tou stejnou snídaní v drobných variacích)
(řepa!)
Taky doufám, že jednou
OdpovědětVymazatkrása krása krása krás
OdpovědětVymazat:)
OdpovědětVymazat