25.01.22

nijako

Někde jsem teď četla, že to, že nevíš, co se stane, neznamená, že to bude špatný a zatím si to musím denně opakovat a doufám, že se mi to brzy propíše i do reálných pocitů. Nikdy dřív nebylo přede mnou takové tísnivé neznámo. Opravdové, dospělé (jakoby). Stavět se na vlastní nohy, které se sotva naučily chodit. 

Je asi logické vracet se v takovém životním bodě sem (the zillenial urge). Stejně jako se vracím k seriálům nebo hudbě z dospívání (děsivé, jak moc jsme se kdysi ztotožňovali s postavami Skins) je nějakým způsobem comforting psát blogový článek. Sama pro sebe, v podstatě, romantizovat si vlastní život. Terapie, možná trochu bez efektu, ale všechno lepší, než hodiny doomscrollingu.

Dlouhou dobu se nedokážu zbavit pocitu, že teď prožívám jen nějaké nijaké mezidobí a život čeká někde za rohem. Pořád ale není jasné, jak je to ještě daleko. 

čím více možností, tím více co by kdyby - obzvlášť když jsou v otázkách i věci, co už stejně změnit nejdou

11:11 

no nevim.

(skoro-analog photodump z uplynulého roku, náhodné seskupení)

přestěhovali jsme se a ne všechny tyto kytky jsou ještě naživu




24.01.20

domů

Snažím se bojovat s lednem, asi jako každý rok - šedo, tma, šedo a tak pořád dokola. Letos jsou povinnosti hrozivější a větší než kdykoli, ale večery jsou stejně nakonec vlastně hezký, když vím, že jsi doma. U nás (to hřeje).

A i když je všechno nejlepší
stejně je někde vzadu v hlavě něco, co se mě občas ptá a co by kdyby a co když
- nesmím zapomenout, že jsem mnohem větší než ten hlas.

Zkrátka - ať už je tepleji, ať je čas zvát kamarády na pho chay a ať jsem zase trochu zábavnější s méně starostmi, abych mohla všem dát to, co chci a co si zaslouží.
V tento moment tu musím být hlavně pro sebe, aby mě to všechno neodfouklo pryč.

(ještě, že tě mám)

nejlíbeznější architektura je v Nizozemsku - domečky pro panenky a okna, přes která jde vidět dovnitř

07.08.19

~*

Občas se sem kouknu.
Kouknu se, jak jsem se cítila před rokem, před třemi lety, kdysi. Kdysi, když Lucie byla úplně jiná holka, trošku cizí, trošku moc a trošku málo. Jsem ráda, kde jsem teď.

Je mi tak dobře, až o tom nedokážu psát. Dobře tím způsobem, že je ve mně tak akorát klidu a tak akorát energie a pohybu. Spím teď radši než tančím a je to v pořádku, osmnáct mi už hodně dlouho nebylo a nikdy nebude. A nikdy nebylo líp.

Myslím, že už si tohle nikdo nepřečte (je škoda, že je období blogování pryč a můžeme si nad tím stýskat zas a znovu a nikdy to už nemůže být jako dřív - a je to v pořádku) a asi proto je to takový zen sem něco psát. I když to zní tak podobně jako kdysi, na víc se asi nezmůžu, asi ani nechci. Čím jsem starší, tím si toho víc nechávám pro sebe a ty správné lidi kolem mě.

Pár dnů zpátky jsme se s vínem v hlavě decentně dojali k pláči a šli spát do naší postele.

Kdyby něco, jsem kdekoli. Fakt.

moje nejoblíbenější bizarní výloha přes analog
a takhle je mi nejlíp
~

23.08.18

dark enough to dance

romantizování smutku a vnitřní bolesti, to tu vážně dlouho nebylo! ale ty tak bolíš, tak krásně bolíš

Léto i přes svou podivnou těžkost rychle utíká a za měsíc už bude zase vše rozpohybované a nebude čas na dlouhé ležení v posteli (bývala jsem ranní ptáče, teď ani trošku), nebude čas na výlety, nestihnu se v 11:11 zastavit a přát si Věci a můj svět bude zase o něco plnější (jen na to naivní čekání se čas najde vždycky, že? achjo).

Viděla jsem Godarda na plátně, Olomouc v noci pořád bere dech a často v noci když se vracím obcházím dům, protože ještě nedohrála píseň a nechce se mi jít spát.

Nejkrásnější je uvařit milým špagety a sníst je u zatopeného lomu, ve kterém se tak hezky koupe. Je nádherný mít to dívčí přátelství, které mi dlouhou dobu chybělo (jsme obě Lucie a pořád tak nějak spolu). Mít poprvé v životě na dlouhou dobu pokoj sama pro sebe je příjemné, osamělý noci to nejlepší a nejhorší zároveň. Je hezký se občas na vteřinu oprostit od všech svých au a jen tak Být.
Cigarety na půl, kafe v 5 ráno a než zmizíš za rohem, je pořád všechno ještě možný.

(Skončí to někdy?)

léto zevnitř
léto zvenku
léto analogově

nečekaný návrat, po letech