12.05.18

ugh.

ugh. v plicích, v hlavě, na prsou
uklidím to, snad jednou (a nebo taky ne!)

Noví Beach House jsou neskonalá nádhera a Victoria Legrand bohyně. Občas se na chvilku vrátím do podzimu před téměř šesti lety na pražský koncert, který byl tak moc Zásadní (ať už to takhle zní jakkoli uměle, zkrátka byl). Možná je ve mně pořád kousíček mého patnáctiletého já - poblázněná a nekonečně naivní. Vše už je ale jinde - v jiných městech, vesmírech, jiných postelích (rozlívám si tu do peřin víno, pravidelně), noci plynou jinak a pozdě se posouvá čím dál hlouběji do rána - vracet se za zpěvu ptáků je čistá surrealita.
Dobré ráno nebo dobrou noc, však už se jen opakuju.

Živé sny dokáží být trochu nebezpečné, rozviřují prach. A taky - děkuji za dívčí přátelství a cesty domů, kdy nemusím jít sama.
Možná jsem trošku dvakrát a možná taky nic nechápu, nikdo nic nechápe. Vždyť to taky může znamenat cokoliv a z nuly na sto a zpátky je to někdy hodně krátká cesta.

Jestli je větší nespolehlivý vypravěč srdce, nebo hlava, to je otázkou, kterou se mi občas povede rozplynout ve vzduchu města, které tolik miluji a které dokáže propojovat životní linky víc, než kterékoli jiné.
Tak alespoň na chvilku.
někde mezi 22:22 a 0:00, protože to nikdy nebude jiné, dokud budu taková
(1:11 trochu bolí a 3:15 zemřeš uvnitř)



jsem zamilovaná:


.

3 komentáře:

  1. Jako vždy s tebou chci pít víno a chodit po střepech!

    OdpovědětVymazat
  2. Moje postel byla během studií také věčně politá vínem.

    OdpovědětVymazat

Těší mě vaše slova