Hello, I've waited here for you

Léto!
Dny se pletou dohromady, nevím kolikátého je (možná) a jsem na místě kde se dveře špatně rozeznávají od zdí už více než 48 hodin.

Miluji pikniky, tohle byl první od narozeninového v chladném březnu u přehrady. Oranžová deka plná malých broučků, banány s piškoty a pohled na oblohu úplně ze země. Taková nádhera, občas mám pocit, že se začínám rozpouštět radostí. Štěstím. Nechte mě tu napořád. Nebo jinde. Ale nechte mě s tímto bijícím srdcem, s touhle bytostí vlastnící tu nejkrásnější mezeru mezi zuby. Nechte mě s Jediným kdekoliv (protože přeci domov není jen to místo od kterého máme klíče)

Všimli jste si, jak obilí krásně šustí?
(a kolik může mít bílá odstínů?)

ovečky

občas chci být 
ovečkou
kolouškem
jemnými kvítky
tmavě zeleným svetrem (ale jen tím jediným) (to chci asi pořád v dobách osamění)
baletkou
a dokonalostí

Osamělé procházky jsou skvělou příležitostí pro čištění hlavy a představy jaké by to bylo v úplnosti.
Skála s mickey mousem, ovce pasoucí se na louce a přehrada jako moře. to vše je v mém městě a já na to nějak zapomněla a až dnes v tom objevila krásu a těším se na léto s Jediným. Na léto nejen u mě.

/po dlouhé době koláž, výstřižky z 45 let starých časopisů Signál/

miluji je

dnes jsem objevila další písně od nich a mám radost

bílé vlčí máky

jsou jako sníh v létě
jako slzy ve větru
a
nevím, ale toužím v nich ležet alespoň na chvíli... (proč existují jen za okny vlaků a aut?)

...V těch květinových šatech. Krásných květinových šatech, kterými jsem byla Jediným obdarována ač si nic nezasloužím.

Měsíc ani ne do Barev Ostravy! Kdo také jedete?

Léto už je jen kousek, vlastně už tu je, ale naplno ho ucítím až se 260 kilometrů sníží na nula.

spadlé řasy

 Ach! Ležení v trávě. Tolik mi to chybělo. A tolik tryskáčů (nebo letadel?) na obloze. Bílé čáry, které možná plní přání, alespoň některá (ráda v něco věřím). A padající a létající řasy (co když odlétla do jídla?).

Cítím se tak zamilovaně. Já jsem. 

Chtěla bych
se nebát v lese po tom, co něco zašustí
konečně přijmout sama sebe
napsat zase nějaký dlouhý seznam na papír

Není kouzelné najít v Kerouacově Na cestě pohled z cest? Z Norska, adresován někomu cizímu před dvěma lety. Cítím se teď jako Amelie z Montmartru, když objevila krabičku z dětství ve své koupelně. Měla bych ho na tu adresu zaslat? Třeba pohled postrádají.
Chci být Amelií. Chci být  Amelií po závěrečných titulcích z filmu, jen sběrače útržků fotografií nahradit mým Petrem.

To bude tak nádherné léto mezi rmeny, lesy, poli a loukami. Pohlazení stébel trávy mísící se s pohlazeními bříšky prstů, vlasy v obličeji a rty ve vlasech (to už je tak dávno co jsem dostávala zdánlivě neslyšené polibky, tak roztomilé. často si o ně požádám), zavřené oči a přání.
Až na 10 dnů. Až na 10 dnů to vypadá, že bude vše jako ten nejkrásnější víkend dokola a dokola. Znovu a znovu.

loučící úsměv

PS: 1. července v MeetFactory?

vrků

Je to zvláštní.
Slyší někdo naše přání? Existují náhody? Nikdy nedokážu odpovědět jestli věřím na osud.(Co to vlastně vůbec je?)

U školy to byl tak smutný pohled na mrtvého ptáčka. Vždycky mě takové pohledy rozesmutňují a prohlubují mé prázdno. Proč nemohu být ochránce malých tvorečků. Tak jako je Jediný ochráncem mým.
Včera si k našemu oknu na zábradlí sedl pták a nebyl vůbec plachý. Nevím proč, ale takové momenty by se měly oslavovat, nestává se to totiž tak často. Fascinovala mě ta struktura jeho peří a to jak pyšně seděl i když byl u okna za kterým jsem byla já pohybující záclonou a fotoaparátem.

V sobotu jsme prožili moc hezké odpoledne v polích, květinách a u cihlových zdí. Nejsem šťastná ze své práce. Ale jsem šťastná z toho dne. Moc. Poznala jsem novou dívku a prý jsme si podobné. Nejsme, ale je to líbezné.

Mám toho tolik co říct a tolik co zapomenout (své skutky a slova)
Mám permanentní nedostatek ponožek a sebedůvěry
A mám v sobě silný pocit těšení se na víkend, kdy si opět vyměníme horká políbení v lesích, polích a nástupištích. Už brzy. Jediný..

(mám chuť básnit, ač to neumím!)