spadlé řasy

 Ach! Ležení v trávě. Tolik mi to chybělo. A tolik tryskáčů (nebo letadel?) na obloze. Bílé čáry, které možná plní přání, alespoň některá (ráda v něco věřím). A padající a létající řasy (co když odlétla do jídla?).

Cítím se tak zamilovaně. Já jsem. 

Chtěla bych
se nebát v lese po tom, co něco zašustí
konečně přijmout sama sebe
napsat zase nějaký dlouhý seznam na papír

Není kouzelné najít v Kerouacově Na cestě pohled z cest? Z Norska, adresován někomu cizímu před dvěma lety. Cítím se teď jako Amelie z Montmartru, když objevila krabičku z dětství ve své koupelně. Měla bych ho na tu adresu zaslat? Třeba pohled postrádají.
Chci být Amelií. Chci být  Amelií po závěrečných titulcích z filmu, jen sběrače útržků fotografií nahradit mým Petrem.

To bude tak nádherné léto mezi rmeny, lesy, poli a loukami. Pohlazení stébel trávy mísící se s pohlazeními bříšky prstů, vlasy v obličeji a rty ve vlasech (to už je tak dávno co jsem dostávala zdánlivě neslyšené polibky, tak roztomilé. často si o ně požádám), zavřené oči a přání.
Až na 10 dnů. Až na 10 dnů to vypadá, že bude vše jako ten nejkrásnější víkend dokola a dokola. Znovu a znovu.

loučící úsměv

PS: 1. července v MeetFactory?