21.01.14

takový černobílý den

ruce mě hrozně mrzly, že jsem skoro nedokázala pohnout prsty. najednou, zničeho nic. občas mám i takové pocity. najednou.
zničeho nic.
(občas se cítím ještě menší. ne výškově, spíš menší ve mně.)

Je moc krásné kreslit milovaný obličej ve vlaku, když jeho majitel sedí vedle vás. Nechat linku dělat si co chce, nechat ji změnit svůj směr, když vlak cukne. Nechat vše odjíždět a zůstávat jen v tom nejkrásnějším. V té lince propisky co je skoro úplně svobodná a v tom nejbezpečnějším objetí na světě.

cestou z malého výletu do Prahy, před Vánoci roku 2013

10 komentářů:

  1. Sedieť s milovaným vo vlaku...

    OdpovědětVymazat
  2. akoby som si citala nejaku knizku .)
    a nie blog

    OdpovědětVymazat
  3. fotka mi pripomina moj momentalne vzdypritomny ranny pocit - modro, trochu chladno, zahadno co bude dalej. Dnes ma caka jazda vlakom, pribalim aj prepisku.

    OdpovědětVymazat
  4. krásná fotka, ta atmosféra :) a ta kresba je nádherná! a ještě ve vlaku, wow, poklona! :)

    OdpovědětVymazat
  5. ked slova a fotky idu krásne dokopy :) pekne :)

    OdpovědětVymazat
  6. Anonymní26/1/14 11:22

    ako a kde ste sa zoznámili? (so svojím priateľom) ste totiž moc krásni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkujeme. ráda bych řekla, že na nějakém krásném místě, ale vlastně to bylo náhodné internetové setkání :) ale nezáleží na tom, spíš radši vzpomínám na to, kde se poprvé střetly naše pohledy v reálném světě

      Vymazat
  7. mám z toho všeho takový pocit, že žiješ v jiné časové sféře, kde tepla i kávy ubývá pomaleji a kde můžeš donekonečna sledovat východ slunce. doufám, že se tam taky někdy dostanu

    OdpovědětVymazat

Těší mě vaše slova