~*

Občas se sem kouknu.
Kouknu se, jak jsem se cítila před rokem, před třemi lety, kdysi. Kdysi, když Lucie byla úplně jiná holka, trošku cizí, trošku moc a trošku málo. Jsem ráda, kde jsem teď.

Je mi tak dobře, až o tom nedokážu psát. Dobře tím způsobem, že je ve mně tak akorát klidu a tak akorát energie a pohybu. Spím teď radši než tančím a je to v pořádku, osmnáct mi už hodně dlouho nebylo a nikdy nebude. A nikdy nebylo líp.

Myslím, že už si tohle nikdo nepřečte (je škoda, že je období blogování pryč a můžeme si nad tím stýskat zas a znovu a nikdy to už nemůže být jako dřív - a je to v pořádku) a asi proto je to takový zen sem něco psát. I když to zní tak podobně jako kdysi, na víc se asi nezmůžu, asi ani nechci. Čím jsem starší, tím si toho víc nechávám pro sebe a ty správné lidi kolem mě.

Pár dnů zpátky jsme se s vínem v hlavě decentně dojali k pláči a šli spát do naší postele.

Kdyby něco, jsem kdekoli. Fakt.

moje nejoblíbenější bizarní výloha přes analog

a takhle je mi nejlíp

~