05.10.14

šustění

jsem plná dojmů a myšlenek!

V Praze bylo zase tak báječně, J. je moc nádherný člověk. Užili jsme si asi posledního teplého slunce na Náplavce (labutě mají zuby?) a já mám zase pocit, že někoho mohu zvláštním způsobem hodně dobře znát, i když jsem s tím člověkem strávila dohromady jen pár hodin. Takových duší však za život člověk moc nepotká.

Slyšela jsem, jak šustí ptačí křídla a jak srnka klopýtá. Jít kupředu po rozlehlém poli je skoro jako vstupovat do moře (kdykoli jsem v něm byla, tak jsem tak trochu věřila, že je tak trochu nekonečné). Občasná potřeba jen tak plakat je v těchto místech brzy vysušena. Zajíc a malá srnečka běžící za sebou byl pro mě tak silný moment. Nemohou se oddělit aby se nebáli. Běží spolu.

Bolí mě vidět, jak je místo našeho prvního polibku srovnáno se zemí. Zvláštní pocit, že už nikdy nepůjdu po tech schodech a nevnese to do mě tolik hezkých pocitů.
Avšak... to místo tam vlastně pořád je. Vznáší se někde ve vzduchu, jen se ho nemůžeme dotknout.

Hudba co zní jako vaše nejniternější vzpomínky a slzy dojetí


10 komentářů:

  1. Máš krásnej pohled na svět a umíš to úžasně dát do slov a fotek. Budu sem chodit častěji :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tú hudbu si úplne vystihla, asi hodinu mi už hrá v pozadí... :) Krásne napísané, ako vždy, mám pri tvojich článkoch taký príjemný pocit :)

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že labutě zuby nemají :-D

    OdpovědětVymazat
  4. to je tak milé! jste skvělé duše (znovu a pořád).
    tu hudbu jsem dnes poslouchala při práci! krásné.

    OdpovědětVymazat
  5. krásne napísané, úplne s citom.

    OdpovědětVymazat
  6. Veľmi pekne napísané, dojemne a od srdca. A k tomu tie parádne fotky :)

    OdpovědětVymazat

Těší mě vaše slova