dark enough to dance

romantizování smutku a vnitřní bolesti, to tu vážně dlouho nebylo! ale ty tak bolíš, tak krásně bolíš

Léto i přes svou podivnou těžkost rychle utíká a za měsíc už bude zase vše rozpohybované a nebude čas na dlouhé ležení v posteli (bývala jsem ranní ptáče, teď ani trošku), nebude čas na výlety, nestihnu se v 11:11 zastavit a přát si Věci a můj svět bude zase o něco plnější (jen na to naivní čekání se čas najde vždycky, že? achjo).

Viděla jsem Godarda na plátně, Olomouc v noci pořád bere dech a často v noci když se vracím obcházím dům, protože ještě nedohrála píseň a nechce se mi jít spát.

Nejkrásnější je uvařit milým špagety a sníst je u zatopeného lomu, ve kterém se tak hezky koupe. Je nádherný mít to dívčí přátelství, které mi dlouhou dobu chybělo (jsme obě Lucie a pořád tak nějak spolu). Mít poprvé v životě na dlouhou dobu pokoj sama pro sebe je příjemné, osamělý noci to nejlepší a nejhorší zároveň. Je hezký se občas na vteřinu oprostit od všech svých au a jen tak Být.
Cigarety na půl, kafe v 5 ráno a než zmizíš za rohem, je pořád všechno ještě možný.

(Skončí to někdy?)

léto zevnitř

léto zvenku

léto analogově

nečekaný návrat, po letech

( )

chtěla bych zachytit svůj momentální vesmír, ale je toho tolik a zároveň není nic a! ze mě budou brzy maličké kousíčky - rozletím se a ztratím sebe samu

Vytančit duši nedokážu, dokážu však zavírat oči a chvilku nepadat. Miluji ženy hudebnice a jednou bych chtěla být jako ony, alespoň trošku.

Moje léto chutná místy spíš jako podzim a srdce dokáže tolik bolet. Hořím. Celá.
Tělo (každý kousek!) se chvěje, nemělo by, ale chvěje. Spousta věcí by neměla být, ale jsou a já už to ani nesvedu poskládat do slov. A ty taky ne. Pokud se vše brzy nevyjasní, tak prosím léto, ať si mě vezme. Ať mě slunce spálí na uhel a roznese horkým vzduchem a nechá napadat do moře, kde se rozpustím.

A nevrátím se.

ugh.

ugh. v plicích, v hlavě, na prsou
uklidím to, snad jednou (a nebo taky ne!)

Noví Beach House jsou neskonalá nádhera a Victoria Legrand bohyně. Občas se na chvilku vrátím do podzimu před téměř šesti lety na pražský koncert, který byl tak moc Zásadní (ať už to takhle zní jakkoli uměle, zkrátka byl). Možná je ve mně pořád kousíček mého patnáctiletého já - poblázněná a nekonečně naivní. Vše už je ale jinde - v jiných městech, vesmírech, jiných postelích (rozlívám si tu do peřin víno, pravidelně), noci plynou jinak a pozdě se posouvá čím dál hlouběji do rána - vracet se za zpěvu ptáků je čistá surrealita.
Dobré ráno nebo dobrou noc, však už se jen opakuju.

Živé sny dokáží být trochu nebezpečné, rozviřují prach. A taky - děkuji za dívčí přátelství a cesty domů, kdy nemusím jít sama.
Možná jsem trošku dvakrát a možná taky nic nechápu, nikdo nic nechápe. Vždyť to taky může znamenat cokoliv a z nuly na sto a zpátky je to někdy hodně krátká cesta.

Jestli je větší nespolehlivý vypravěč srdce, nebo hlava, to je otázkou, kterou se mi občas povede rozplynout ve vzduchu města, které tolik miluji a které dokáže propojovat životní linky víc, než kterékoli jiné.
Tak alespoň na chvilku.
někde mezi 22:22 a 0:00, protože to nikdy nebude jiné, dokud budu taková
(1:11 trochu bolí a 3:15 zemřeš uvnitř)

jsem zamilovaná:

.

otisk

jsou věci, o kterých se špatně mluví, špatně píše, věci, co se špatně přiznávají a taky - už vůbec nevím, co si myslet, ale doufám, že mě zase spasí jaro, nebo tak
něco
možná!

V únoru jsem viděla King Krula, Baby Blue je o obloze.
Zkouším prázdná místa zaplnit povinnostmi, zkouším se zbavovat tolika vnitřních věcí, ale příliš to nejde. Taky asi brzy udělám zásadní rozhodnutí, i když vím, že vše r o z l o ž í na kousky, ale asi si nemohu pomoct. Dojímám se na koncertech, překvapivě dobře se konfrontuju s minulostí a v hlavě mám víno nějak moc často.

Srdce mě bolí a já dokážu mluvit už jen v hádankách, i sama k sobě.
(ale! přeji krásné jaro. duben bude pozoruhodný a začíná už zítra, o květnu ani nemluvím..)

(tohle je skvělé, hlavně v noci)

// // //

vytančit si duši

Děkuji za napsání, je hezké vědět, že tu není úplné prázdno!

Hrozně ráda tančím (ale ne bez vína, bohužel), víc než kdy dřív. Je to takové ztrácení se, kdy Cítím (jinak většinu cítím spíš otupělost). Pokaždé mi přijde, že je možné ze sebe vytančit všechno špatné, na chvilku to snad i doopravdy jde, pak se to sice po cestě domů někde mezi tramvajovou zastávkou a rohem ulice vrací, ale stojí to za to, můj oblíbený druh noci.

Srdce dokáže dělat divné věci, rozechvívá celou hruď a někdy musím vstávat s úzkostí, kterou nelze nechat v peřinách (škoda, dopřála bych jí spánku víc než dost). Potřebuji novou energii, něco, co mě zasáhne a pohltí a já si tím budu naprosto jistá a budu toho chtít víc (to co chci je ale asi nemožné a nebo nesprávné).

Před Vánoci jsem se znovu na chvíli začetla do Vln od Virginie, asi není kniha, která by mě ovlivnila víc. Je to čistá nádhera a doporučuji ji každému milovníkovi Slov. Škoda, že teď nemám čas ji zase přečíst celou.

Radosti v poslední době:
veganská pho
lidé, se kterými pracuji
francouzský přízvuk v angličtině
snídaně, kterou nepřipravuji já
batáty
proužkovaný diář (ve kterém ještě nic nemám, ač se skoro nezastavím - je mi do něho líto psát, což je fakt hloupé)
možnost podílet se na důležitých věcech (nebo alespoň pozorovat, jak na nich někdo pracuje)

V létě si přeji výlet někam do malého plážového domku na jihu Francie, na zápraží bych pila víno a moje vlasy by voněly a chutnaly po soli. Jedla bych jenom ovoce z trhu a mluvila špatně francouzsky (ale asi pořád lépe, než tohle pondělí po dvou skleničkách, achjo).

Schovat se do moře, utéct do vln a otupit se v tom lepším slova smyslu.

mezičas

chybí mi prostor svetrů a kávy a ač tu stejně už asi budu jen šeptat do prázdna (kam vlastně mizí blogy? píšete ještě? jste tady?), tak malý návrat potřebuji

Všechno je teď v pohybu, někdy dost nepříjemném (neustávající šelest na hrudi a rozlamy v srdci), tak si přeji ustálení.
(a taky: potřebuji už jen růst, poznávat nové, osidlovat nová území, když mi teď snad žádné nepatří, na minulost radši příliš nekoukám, je matoucí, co je opravdové je teď)

Povedlo se mi odstřihnout dusící město a udělat Rozhodnutí, což se mi nikdy dřív nedařilo. Objevila jsem tolik nádherného, občas se cítím i na správném místě. Vše je jinak než před rokem, ať už v tom dobrém nebo špatném slova smyslu. Místo, ve kterém žiji, mě nepřestává bavit.
Umím cappuccino z pohankového mléka, umím se občas ze všeho neobviňovat a mluvit do radiových vln a taky se dokážu nezastavovat. To bude dobrý začátek.

nechat mizet, zachovat sebe, smiřovat se, milovat, naslouchat, ujíždět pryč a umět se vracet

růžovo

analogové léto:

Yes, I deserve a spring – I owe nobody nothing. 

(Virginia Woolf)

 brno v noci

brno ráno s nejdražší J.