holoubek diamantový

Květen končí a já mám v sobě spousty radosti (z tebe) a tolik úzkosti zároveň (ze mě). Ale! Slunce už hřeje a brzy bude počasí na ty květované šaty a noční uličky a chodníky budou rozpálené a mé rty budou hořet ještě víc.

Všechno je tak rychlé. Slova, co byla napsána před čtyřmi lety se zdají tak ohavná a pocity před třemi dvěma lety tak cizí. Ale poslední dobou to někdy vypadá, že se vše zastauje. Občas je to dobře, občas hrozně moc špatně.

Najednou mi zase vadí být déle o samotě.
(ale na jak dlouho?)

holoubci při obrovských teplech vcházejí na horký písek, zvedají křídla a nechávají  působit sluneční paprsky na celé jejich tělo.

#

Trávit většinu dne mezi čtyřmi stěnami je vyčerpávající & skoro vždycky zapomenu na čaj a piju ho studený.

a tohle je tolik skvělý film. Ach, Frances..

 Po dlouhé době jsem udělala playlist. To, co nejradši poslouchám, když čtu něco od Murakamiho. Poslední dny je tak vzácné, když má oční víčka nepadají během toho, co čtu, koukám se na film, přemýšlím, koukám se do stropu...

Proč se mi zdá o lidech, co neznám, a proč i ve snech musí být všechno tak zmatené?

haruki murakami from Lucyje on 8tracks Radio.

21/5/2015

9 hodin jsi pryč

Prázdnota bytu byla vždy skvělá, ale dnes nějak ne. Stýská se mi tak moc a tak brzy.
Ta tvá znamínková souhvězdí.

Zpříma stojí mi na víčkách
A vlasy má smíseny s mými,
Má tvar mých rukou,
Má barvu mých očí,
Do mého stínu se propadá
Jako do nebe kámen.

(Paul Éluard, část básně Milenka)

instagram II

V mém městě jsou však nová krásná místa a léto už není tak daleko.

nechte mě plakat do vyčerpání smát se až moc nahlas hloupě tančit psát pitomé básničky nepotlačovat své běsy když to nejde nejíst maso vyprávět o svých radostech radit netvořit když to nepůjde mračit se pít spousty vína usínat v podvečer mluvit příliš nemluvit mnoho cítit se každou chvíli jinak neničit se
občas je těžké vydržet

La mer, la terre

změna obrázků na zdech působí jako takový rituál
trošku
(kusy dopisů a střepů minulosti)

nevím, co dělat s některými pocity
a se sebou
rozplynu se jako pampeliškové padáčky, jednou.

ale bylo mi tak mile, někteří lidé jsou éterické víly a někteří zase tak moc hodní.

vyžeň tmu, zasaď květiny.

mé milé milované

pěna

Praha tak hřeje, když je ještě spousta kvítků ve vzduchu a J. je s námi! Chci víc takových dnů. Méně kilometrů. Víc úsměvů a klidu. Víc knih a vína a výstav a... jsem nenasytná!
že?

na něco takového jsem čekala tak dlouho, je to úžasné
Brzy bude léto a Grape (koho mohu potkat?) Dny plné pikniků, bosých nohou, ještě teplejších polibků a nocí a.. však vy víte.
Pojďte se sejít a nic neříkat (to se musím ještě naučit) a jen tak se válet v trávě.

Jsem teď často zaplňována takovou zvláštní nostalgií a občas nevím, jak se cítit. Někdy se už nemá úzkost ani kam rozpínat, jsem tak malinká.
A někdy,
někdy necítím vůbec nic.

Kéž bych byla (víc jako) ty.

Napadlo vás někdy, jak hrozně složité je se narodit a jak jednoduché zemřít? To je tak smutné.

instagram I

fotky líbezných dárečků a mě s J. fotil Milý