nekonečné projížďky, lety a koláče

"Utrpení je jenom relativní pojem, který nás bolí nejvíc, když ho srovnáme s nějakým štěstím"  Tohle mi přišlo společně s dopisem na obálce s líbeznými květinami od Lucie, o které vím tak málo a přitom mám pocit, že docela mnoho. Dopisy!

Nové prosté radosti pro doby dočasného osamění:
- pole, která se za foukání větru mění v rozbouřená moře
- vlčí máky, které vystřídaly radost z pampelišek
- být doma ze školy brzy (což brzy skončí)
- to jak maliny vypadají na kaši z rýžových vloček
- přibývající sluníčkové pihy na mém obličeji
- vstávání dříve (takže mám více času)
A pak mi vždy dojde, že mě stejně nic pořádně netěší když tu není a z radostí jsou rázem jen takové radosti pomyslné
(Ale to pole! To je nádhera.)

Jsem ráda, že byla páteční brněnská noc tak krásná. Poznala jsem nového člověka, Sedmikrásčinu kamarádku, jsou jako sestry! Stejně skvělé a milé. Nemohu uvěřit, že jsem spatřila Ethana Katha a  že mi jeho dj set nepřišel vůbec tak děsivý. Naopak, i přes to jak ta hudba zní to bylo vše plné radosti.
(a ty slastné polibky při ztrátě v davu! ach, Jediný..)
Čekání na noční autobus mi připomnělo ani nevím proč léto a líbezná snídaně ve stísněné kavárničce mě utvrdila v tom, jak jsou snídaně mimo domov nádherné a výjimečné (a že je příjemné se občas přejíst marmeládovým koláčem, ač mi to v ten moment tak nepřipadalo)

 Zase mě fascinuje létání. Chci fotit létající nereálné objekty a bytosti, chci létat když zavřu oči (ale nepropadat se, to už nechci nikdy) a chci odletět někam pryč. S Jediným. Opět mě přepadla obrovská wanderlust.