A tak v záři slunce a v záplavě listů na rozpukajících se stromech, vyrůstajících jako ve zrychleném filmu, zmocnilo se mě ono známe přesvědčení, že s létem začíná život znovu.

Ano, milý pane Fitzgeralde, mé přesvědčení je stejné, ale co když letos léto nepřijde?
Zemřeme uvnitř?

Velký Gatsby a samota v dešti, doma zase není doma a schody nepříjemně studí. Ale je mi to všechno jedno, sedíme dál a posloucháme Crystal Castles nahlas a nejsme ve škole. Vůbec nevím, jak moc budu plakat 14. června, když budu doma a ne v MeetFactory, děkuju mami. Fakt.
Teď mě pálí slunce do zad, svítí sem z otevřeného okna. A já jsem doma, i když bych měla být někde jinde.
Vlastně ale doma vůbec nejsem, víte. Praha čeká. Opět.

a květen končí

. tohle a unicorni na papíře.
(a docela dlouho jsem nebyla pevně obejmuta. nekonečně nekonečné achjo a zamračený smajlík)