We don't wanna die in the ocean

Je to všechno nějak nekonečné. Ale ne nekonečné v tom hezkém a poetickém smyslu. Nevrmajnd.

Má pomyslná sbírka pseudo věcí se rozrostla o pseudo moleskina za pěta třicet. A už jsem vzdala čekání na slunce.
A víte co? Je skvělé vědět, že existuje kapela s názvem The Unicorns, že mají neobvykle roztomilé písničky s roztomilými texty (x x) a že za měsíc a něco bude Majáles, že za týden a jeden den přijede Tessa z Holandska a že za měsíc a týden pojedu do Holandska já. (Ano, jsou věci o kterých ráda mluvím znovu a znovu, protože je to pořád lepší než si stěžovat na to, co je není a mluvit o tom, co cítím. Protože nobody likes sad girls. Smutné.)

Potřebuji jednu duši na peřinové neděle s čokoládovým dortem a Sedmikráskami, na slunečné soboty v trávě v parku s tousty a páteční odpoledne s čajem a sušenkami. A na rozumění tomu tichu mezi námi.

 Moje zeď se mění, je to jako bych ukončila starou životní etapu sundáním starých obrázků. Nezlobila bych se.

Ani nevíte jak je těžké zachytit ptáky v letu (a jak je těžké odstranit moje pocity toho, že vůbec nikam nezapadám)