Černo a bílo.

Včera byla v pokoji taková tma, že jsem si i dopoledne musela svítit stolní lampičkou. Přes zasněžená střešní okna nebylo nic vidět a já nedělala nic jiné, než že jsem ležela v posteli s knihou Perks Of Being A Wallflower, v povlečení s oblaky a béžovými nadkolenkami. Ten hezčí druh izolace.

Odpočívala jsem. Od slz. Nemyslela na nic reálného. Jen na to, že pokud mě bude vesmír alespoň trošku milovat, v pátek obejmu Márdiho na koncertě Vypsané Fixy, v listopadu uvidím Crystal Fighters a jednou snad přijdu na to, jak si kouzelnou náladu a mír v duši z čajovny přínést až domů.
Čekám, kdy to zase bude horší. Kdy zase budu příliš přemýšlet. Asi už brzo. Je mi to líto. Všechno.

Pátečním dnem jsem se rozhodla po roce skončit projektem Week Of Life, kde jsem nepřetržitě celý rok až do začátku ledna přispívala svými týdny. jeden den, devět fotek. Na další rok už sílu nemám. Navíc jsem se rozhodla dávat světu o mém životě vědět trochu méně. Jsem až moc paranoidní.
Místo toho však začínám svůj 365 days projekt na tumblr. Miserable Year of Life.

Dnes jsem psala víc než obvykle. Znáte mé ruce, jako byste tak znali už polovinu mého příběhu.
Víte, že Late Night od Foals je neskutečná nádhera? Jako by mě někdo volal. Jen nevím, kam jít. Chce to světlo.
Protože nic nevidím
Je tu moc sněhu.

Kdy?
Kde?
stačí jen natáhnout ruku.
Neplač.