Zpomaleně

A co když se jenom strašně miluju a jsem nějaký zvláštní druh narcisty? (ne, Lucie, nemiluješ.) A moje paranoia se zvyšuje, stále až moc mluvím a nejsem si jistá, jestli už ho nesnáším nebo ještě ne. Nic pořád nedává smysl a já mám už asi druhý den páteční náladu. 

D. a její životní filozofie z cesty na autobus je teď nový směr. Nový směr všeho. Přání.

Už jsem říkala, jak moc nesnáším oranžovou? děsně.

 A asi bych měla smazat článek předcházející. Není mi z něho dobře. Vám jistě také ne.

Na mém lastku to asi musí vypadat celkem vtipně, když věci jako tohle prokládám Radiohead a Kings of Leon. Ale co chci říct je, že jsem z toho děsně moc nadšená. XXYYXX je skvělá hudba a asi i skvělý člověk. Mám chuť ho obejmout, i když mě dost děsí. Všichni co dělají takovou hudbu mě děsí a to mě na tom nejvíc fascinuje. I kouř ve zpomaleném pohybu.

Občas si představuju, že se všechno co vidím se děje hodně zpomaleně. Že máme spoustu času. Talíře se rozbíjejí pomalu a dlouhá objetí jsou ještě delší.