nijako

Někde jsem teď četla, že to, že nevíš, co se stane, neznamená, že to bude špatný a zatím si to musím denně opakovat a doufám, že se mi to brzy propíše i do reálných pocitů. Nikdy dřív nebylo přede mnou takové tísnivé neznámo. Opravdové, dospělé (jakoby). Stavět se na vlastní nohy, které se sotva naučily chodit. 

Je asi logické vracet se v takovém životním bodě sem (the zillenial urge). Stejně jako se vracím k seriálům nebo hudbě z dospívání (děsivé, jak moc jsme se kdysi ztotožňovali s postavami Skins) je nějakým způsobem comforting psát blogový článek. Sama pro sebe, v podstatě, romantizovat si vlastní život. Terapie, možná trochu bez efektu, ale všechno lepší, než hodiny doomscrollingu.

Dlouhou dobu se nedokážu zbavit pocitu, že teď prožívám jen nějaké nijaké mezidobí a život čeká někde za rohem. Pořád ale není jasné, jak je to ještě daleko. 

čím více možností, tím více co by kdyby - obzvlášť když jsou v otázkách i věci, co už stejně změnit nejdou

11:11 

no nevim.

(skoro-analog photodump z uplynulého roku, náhodné seskupení)

přestěhovali jsme se a ne všechny tyto kytky jsou ještě naživu