Líbí se mi, když mě někdo oslovuje jménem, ale nesmí to být Lucko. Lucko! LUCKO!
Podzimní pikniky, ach. Zkuste to. Dokud nebude moc velká zima. Sedněte si s kapsami plnými kaštanů na krásné místo a pijte horký čaj z termosky a zachumlejte se do svetrů nebo náruče nebo do vzpomínek, kdy vám bylo hezky.
Z Prahy se občas stává malé místečko. Potkala jsem J. náhodně na ulici a to jsem nikdy nevěřila, že by se to stalo. Žiji z takových okamžiků.
Sedět na víně a nemuset nic. Sedět na kávě a nemuset nic. Jíst jablečný koláč a nemuset nic, navíc v příjemné společnosti, je Klid. Ale jen na chvíli. Po Klidu bývá bouřka a úzkost a pak to zase odejde a tak pořád dokola, nic není permanentní.
Vysoké budovy mě nepřestanou nikdy ohromovat a samota děsit a těšit zároveň.
fotografie se mnou fotil drahý Petr
Krásně poskládané fotky. A kaštany! Bez kapes s nimi nevycházím z domu, cestou ať jdu kam jdu musím svírat alespoň tři v pěstičce pro štěstí a aby mi daly sílu.
OdpovědětVymazatAť se máš krásně a užiješ si spoustu pikniků!
jéjéjé
OdpovědětVymazatnejvětší náhoda ze všech – (přesto mě stále mrzí mé komunikační selhání)
To je moc krásné, to Všechno co píšeš. Tak dlouho tě sleduji a čtu tvé řádky krásných slov.. Moc se mi líbí tvůj pohled na svět :)
OdpovědětVymazatPopravdě, podzimní piknik zní krásně, nikdy by mě nenapadlo si ho udělat, ale možná někoho přemluvím :). A ta animace vody...takové uklidňující.
OdpovědětVymazatDocela nedávno jsem objevila Tvůj blog! (a celý ho přečetla)
OdpovědětVymazatTolik nádherných slov plných pohlazení, děkuju.
Anoo, dát si koláč a nedělat nic, tak to mám nejradši! Tvoje fotky jsou boží :))
OdpovědětVymazat