no surprises

(jak moc zapomínáme na věci, které jsme kdysi tak často říkali a dělali,

jak moc zapomínáme na to, že už je brzy tma

a že si nelze pamatovat každé slovo ze dnů uplynulých)

Milý víkend! Pekli jsme sušenky a dívali se na několik dílů Twin Peaks po sobě (takovéto seriálové napětí a neschopnost nepokračovat po skončení epizody tou další). Kreslila jsem (ale jen maličko) a byla zase tak bezradná a najednou naprosto v pořádku (jedna horská dráha vedle druhé).

Chci mít společný úkryt s nekončícími zásobami ovesných vloček a teplých ponožek, tapetami s květinami a povlečením s pruhy. Sním.

Těším se, až dofotím film, snad něco vyjde. A ne jako kdysi před dvěma lety, kdy vyšla jedna jediná fotografie (a já z toho stále viním fotoaparát).

Neumím dostatečně francouzsky a dávám si vysoké cíle, čtu Sylvii Plathovou a stýská se mi.

+ Píšete mi moc krásné vzkazy a mně je líto, že nedokážu tu radost, kterou z nich mám, vtěsnat do slov.

nedopité kávy, nedospané noci a nedokončené konverzace

Prosím! Nechtě mě (nás) bydlet na Fakultě umění a designu na UJEP v Ústí. Je to tak kouzelné a přátelské místo! Oči (Velký bratr?), tvůrčí atmosféra úplně všude, cestičky mezi letáky, usmívající se lidé, muffiny&palačinky jen tak a... zkrátka, dlouho jsem necítila tolik štěstí z návštěvy nějakého místa. Bylo by snem vědět, že to je součást mé (naší) budoucnosti.
Jen škoda, že je čas nevyzpytatelný a ochuzuje náš život o setkání s milými (ach, Sáro, chybíš mi!).

Poslední dobou je pro mě být obklopena hodně neznámými lidmi (mimo zaplněné ulice, které jsou tak krásně plné života a barev a lásky a energie) hrozně obtížné. Chci se stáčet do klubíčka do deky a chytat slzy zmatku do skleničky. Ale pak se stejně nakonec vždy vše uklidní a já mám v sobě hodně radosti, ráda poznávám všechny kolem, rozdávám spousty slov a usmívám se. Všechno naprosto upřímně. Jen mi to vždy trvá tak dlouho. Vsáknout se, (s)plynout.

Miluji nás. Pořád a stále.

Bojím se těsné blízkosti srnek a podobných líbezných zvířat a přece si taková setkání přeji.
Bojím se ukázat slzy a přece mi to občas přijde jen jako prostý opak smíchu.
Bojím se příchodu zimy a přeci chci aby tu byla co nejdříve, protože každé první jarní slunce potřebuje nehezkou mrazivou zimu.

špenát je tak pomíjivý!

kokosové mléko a sušenky

a taky B&B a líbezný víkend v Brně a špagety a radost a souznění a podniky co vypadají zvenčí jako akvárium.
Je tak skvělé procházet se, mluvit a být ujišťována, že je to v pořádku.
(proč jsou milí lidé téměř vždy daleko?)

Jediný tvoří hudbu, která ve mně vzbuzuje pocit, že se rozpláču (ale v hezkém).

Podzimní prázdniny byly hřejivě mrazivé a utekli jsme do kouzelných lesů (teď mohu jen zoufat, že jsou tak daleko od všech mých domovů). Mimo mé vnitřní běsy a děsy a strachy se cítím tak šťastně a v pořádku. Svět je stále světem, my dva jsme pořád ostrovy co jsou tak daleko a přece tak blízko a čaj bude chutnat pořád stejně dobře.

Došel mi přenádherný dopis! A od J.!
srdce

Probouzet se v noci jen abychom zdánlivě zpomalili čas
jíst dobré jídlo
potkávat se s nejmilovanějšími
příjmat sebe sama (běh na dlouhou trať)
a probouzet se a vstávat hodně brzy
je štěstí

(poslechněte si tuhle islandskou líbeznost!)

"We should have left our hearts in the forest"