skočíme

Mléčná mlha se zdála krásná, v momenty kdy mi bylo naposledy šestnáct a život se zdál tak nějak rychlý. Chtěla bych umět zachytit toho zajíce, co běžel na poli zatímco já jela autobusem, chtěla bych mít spousty fotek zvířecí nevinnosti a polní prázdnoty.
Sdílení bílých stěn ne úplně zařízeného bytu je nádhera a žaluzie pořád mění slunce na větší štěstí.

Takové mé křehké zvířátko, koloušek. Občas mám strach, že se snadno zlomí. Ale jsem tam. Zeď před příšerami a černem. Kyblík a uspávací čaj. Napořád, když bude třeba. I když ne. Má náruč pro jediné stvoření.
Dnešní den byl stvořen pro choulení se v bílých přikrývkách, ale ne o samotě. Tak sedím a mám na sobě zase velký svetr. Chci nějaký starorůžový, pořádně huňatý a měkoučký. Snad na něj jednou narazím!

Zase jsem se zaposlouchala do Foals, i když Late Night mě už skoro nikam nevolá, ne tak jako tenkrát. Proč to tak rychle uteklo? Od té doby, co jsem ji slyšela poprvé. Od té doby, co bylo prázdno mnohem děsivější a aktuálnější slovo. Ale jsem ráda, že to doběhlo vše sem. Sem a ještě dál.

Příští dny budou lovely.