obzor

Často jsem přemýšlel, co se jí asi honí hlavou. A k čemu ji to nakonec dovede. Občas jsem se jí zadíval do očí. Byl v nich ale jen klid a ticho. Drobná linka na jejích víčkách stále připomínala vzdálený obzor na moři. (Na jih od hranic, na západ od slunce, Haruki Murakami)
Jedna ze zapomenutých oblíbených vět ukrytých v zápisníku. Už dlouho jsem nečetla Murakamiho, brzy si přečtu Norské dřevo. Těším se.

Chci se jet obejmout někam ke studenému moři, ještě než bude teplo. Víte, jak jsem o tom kdysi mluvila. O Holandské pláži, kde se vše zdálo nekonečné. Třeba bych se tam konečně trošku uklidnila. Zpomalila. Zavřela oči a padala a padala do té známé náruče.
Až moc sním. Poslední dny. Ale dřív jsem taky snila. O věcech.
o kterých už nemusím
snít.

Kdybyste svoje dnešní já viděli v třeba před pěti lety.. byli byste spokojeni?
Já si na tuto otázku pořád nedokáži odpovědět. Ale asi spíš ano. Už jen nevím, po čem jsem toužila před pěti lety.
Do školy jsme měli psát esej na téma Já a můj všední den, když mi bude 35 let. Nechtěla jsem psát. Bojím se, že kdybych takto svá přání a touhy psala po papíře, že by to nikdy nepřišlo. Nebo, že bych to přestala chtít.
A to nechci,
přestat chtít.

Loučení jsou stále těžká a dny neutíkají, když nemám komu vařit kakao, brát peřinu v noci a říkat vše co mě jen napadne. Je jediný.

A stejně se těším na léto, tak nějak vím, že bude moc krásné a nebojím se to říkat nahlas.