hrdinové

Protože we can be heroes, just  for one day.
Jedno z těch krásných odpoledních, jeden z těch večerů a jedna z těch nocí u kterých si strašně moc přejete aby ta chvíle trvala věčně. Okamžiky mizí, ale tentokrát z toho nesmutním. Miluji Poníka x a Sweet Jane x. A miluji Still Life a Heroes hrající do tmy na autobusovém nádraží. A taky to krásné ticho. Kdy jen víme, že chceme mlčet a nic neříkat.
A ta dlouhá objetí co trvají a trvají a trvají.
Někdy chyťte někoho za ruku a běžte s ním po tmavé uličce a zpívejte si Love will tear us apart, tak jak to dělám já.
Pocit kompletnosti a úplnosti.
Je skvělé mít takové přátele.

A taky moment, když jsem vystoupila z autobusu ve městě, které nenávidím a kterému jsem nucena říkat domov. Bylo to jiné. Pouliční lampy nesvítily, byla jsem tu jen já, Ian Curtis a jeho hluboký hlas, hvězdy, které byly mimořádně krásné (ač jsem nikdy krásu hvězd moc neprožívala) a jedno projíždějící auto, jehož světla protrhly tu hlubokou a nekonečnou tmu.

Nerozumím tomu, že se směješ, když máš zároveň tak smutný oči.