L’esprit de l’escalier

(=That feeling you get when you leave a conversation and think of all the things you should have said.)

Ne vždy spávám ve svém pokoji, často se dívám z oken autobusů  a vlaků, ale i přesto mi připadá jako bych se nehnula z místa. Vzdalujeme se (všichni) a mně se samota občas až nebezpečně moc líbí.
Noční čaje s Jane a Simonem&Garfunkelem x už jsou tak daleko, v létě čas hrozně rychle mizí. Je to tak rychlé. Tak děsivě rychlé. Chci vidět ještě tolik lidí, navštívit tolik míst! Bojím se, že vše nestihnu a podzim proto bude moc smutný a plný cobykdyby.

(A moc ráda bych poznala někoho úplně nového a šla s ním na čaj, i když je takové teplo. Nebo na jahody do parku. Bylo by to hezké, nebo ne?)

(Těším se na film camp, těším se na Ostravu s Eleanor a Dívkou s pihovatými rameny, těším se vlastně na každý příští den, protože jsem zvědavá co přijde. Jen škoda, že to těšení není vlastně vůbec výrazné, necítím téměř nic. Jen to vím, že se těším. Hloupé, že?)
Chci být zase dítětem.