V davu hleděli všichni poněkud vzhůru, hluboce vdechovali březnový vzduch a slunce je oslňovalo, takže sotvakdo viděl něco víc než svůj vlastní obraz na obloze.

(F. S. Fitzgerald, "To nejrozumnější")

Dnes slunce nesvítí, ale i tak se cítím celistvěji. Knoflíky kabátu odpočívají, čtení na zastávkové lavičce je příjemné a vítr tolik nestudí. Ve vzduchu je vůně nových začátku, alespoň mi to tak trošku připadá.
Těším se na mé nové holandské přátele a čtu.
Jsem zmatená z Vln. Zmatená, ale takovým.. hezkým způsobem. A přes to všechno je to knížka plná spousty krásných slov.

Brno, ještě z víkendu. Já a focenízachůze jsme přátelé. -_-

Ale dnešek je poněkud unavený, více než jindy.
Doufám v brzké zmizení všeho mračna. Nejen toho na obloze.
A tak.
James. Připomíná mi šedou oblohu. A to, jak je smutné, že si ho asi nikdy nevezmu.