Líbí se mi, když mě někdo oslovuje jménem, ale nesmí to být Lucko. Lucko! LUCKO!
Podzimní pikniky, ach. Zkuste to. Dokud nebude moc velká zima. Sedněte si s kapsami plnými kaštanů na krásné místo a pijte horký čaj z termosky a zachumlejte se do svetrů nebo náruče nebo do vzpomínek, kdy vám bylo hezky.
Z Prahy se občas stává malé místečko. Potkala jsem J. náhodně na ulici a to jsem nikdy nevěřila, že by se to stalo. Žiji z takových okamžiků.
Sedět na víně a nemuset nic. Sedět na kávě a nemuset nic. Jíst jablečný koláč a nemuset nic, navíc v příjemné společnosti, je Klid. Ale jen na chvíli. Po Klidu bývá bouřka a úzkost a pak to zase odejde a tak pořád dokola, nic není permanentní.
Vysoké budovy mě nepřestanou nikdy ohromovat a samota děsit a těšit zároveň.
fotografie se mnou fotil drahý Petr
