krátké příběhy každodenních cest

úterý
Podzim je tak krasný, že je klavír zase venku a lžičky opět cinkají o hrnečky.

středa
Podzim už se možná (nebo určitě?) už napořád přehoupl do fáze prokřehlých rukou a úkrytu v šále. Klavír je znovu schován a lžičky utichly.
(a stále je to krásné. jen čas se sype jako roztržený sáček se zrníčky červené čočky nebo máku nebo vloček nebo.. ach ne, vše plyne někdy až moc rychle, takže nestihnu vše sledovat do nejmenších detailů)

Fotit a nést za výsledek zodpovědnost se mi nedaří a být zklamaná sama ze sebe je neštěstí. Otevřít se a všechno ze sebe vysypat (tak jako ta zrníčka čočky z pytlíku) je neštěstí. Ticho po bouři je štěstí. Ticho před,... to nikdy nepoznám.

Ráno si do kaše nalámu spousty hořké čokolády a potlačím tak (snad!) hořkost obyčejného dne, avšak...
další prosté radosti:
- vyskládávání nákupu
- kniha, co teď čtu
- myšlení na podzimní prázdniny (uklidňující!)
- překonávání sama sebe
- horké polévky

Objevuji zase spoustu krásně znějících slov (bez ohledu na význam), ale tentokrát ve francouzštině.
petillant
l´oiseau
chéri
...
mon chéri

xx

podzim podzim podzim!
ve své největší kráse, vnímán skrz nejbližší vůni a piknik u přehrady (tak jako tenkrát, v březnu)

Koukat na neznámý kouř na obloze, na pruh slunce mezi mraky a poslouchat Buddy Hollyho. To chci. A taky se procházet když na nás padá barevnost října, vidět srnky, být celý den pryč a mít tváře od větru červené.
(možná jsem poslední dobou živé klišé s bijícím srdcem a čtyřmi končetinami, ale ráda si přeji prosté věci, ráda si je přeji v moment, kdy si je přeje tolik dalších, protože vše je přeci propojené)

Děsí mě náhlé změny účesu, i když jsou stejně krásné. (Jen,... ty mořské vlny! Mé prsty byly jako plavci oddávající se jim napospas. Ale jsem zamilována do té klidné louky, kde jsou mé prsty jako něžní běžci s bosýma nohama)

Čtu znovu Petr a Lucie a zjišťuji, jak se mi knihy v tolika detailech vytrácí z hlavy (smutním)

(a chci konečně napsat dopis(y), myslím na to často, ale čas se rozlévá divným způsobem a občas nejsem schopna vzít do ruky tužku a psát někomu slova)

x

(Klub přátel zatoulaných koček)

šustění

jsem plná dojmů a myšlenek!

V Praze bylo zase tak báječně, J. je moc nádherný člověk. Užili jsme si asi posledního teplého slunce na Náplavce (labutě mají zuby?) a já mám zase pocit, že někoho mohu zvláštním způsobem hodně dobře znát, i když jsem s tím člověkem strávila dohromady jen pár hodin. Takových duší však za život člověk moc nepotká.

Slyšela jsem, jak šustí ptačí křídla a jak srnka klopýtá. Jít kupředu po rozlehlém poli je skoro jako vstupovat do moře (kdykoli jsem v něm byla, tak jsem tak trochu věřila, že je tak trochu nekonečné). Občasná potřeba jen tak plakat je v těchto místech brzy vysušena. Zajíc a malá srnečka běžící za sebou byl pro mě tak silný moment. Nemohou se oddělit aby se nebáli. Běží spolu.

Bolí mě vidět, jak je místo našeho prvního polibku srovnáno se zemí. Zvláštní pocit, že už nikdy nepůjdu po tech schodech a nevnese to do mě tolik hezkých pocitů.
Avšak... to místo tam vlastně pořád je. Vznáší se někde ve vzduchu, jen se ho nemůžeme dotknout.

Hudba co zní jako vaše nejniternější vzpomínky a slzy dojetí

v

ach, jak mně je líto, že sem tak málo píši
že není tolik času a podmínek k fotografování
a že se místo psaní dopisů Lucii, Sáře či kterékoli dopisní přítelkyni musím učit fyziku

Detaily! Je jich nespočet.
Útržek rozhovoru, smích, růže ve váze na stolečku kavárny, zvuk projíždějícího kola, klavír na náměstí a ten samý hráč jako tam byl včera, "Ahoj Luci!", mrtvý ptáček na silnici co ve mně vzbudil tolik smutku, rozsypaná rýže v parku, hodiny odbíjející čtvrt.

Teď už je klavír schovaný uvnitř kavárny, nikdo nesedí venku a nepopíjí kávu, visí tu jen deštníky, rozpité oči od deště a sychravo přicházejícího podzimu. Nestěžuji si, těším se na barvy stromů a více svetrů na sobě.

A také se těším na J. a Prahu, a hlavně na Jediného (tak dlouho jsme se neviděli!), na cokoliv co nebude nepříjemné a na ráno, až si udělám kaši s banánem a zažiji tak alespoň jednu prostou radost.

A občas mě prostě nesmírně mrzí, že nemohu jen tak říct "hele, v pondělí dávají Woodyho Allena, nezajdeme?" , (to ta dálka)
ale
vše bude dobré
a taky že je
xx

inside (v) , ze souboru self

fotografie od Milého ze srpnové Olomouce

!