5 hodin 55 minut

Dnes jsem se probudila hrozně brzy, políbila Jediného, napsala mu rychlý vzkaz a vydala se do ještě zavřeného obchodu.
Jak to, že už jsem plna energie? Brzké ráno je tak krásné a mírumilovné.

Chtěla bych se naučit:
- mluvit méně až vůbec (čím víc se mluví, tím méně slova znamenají)
- nemuset myslet na šedé zdi kvůli zástavě slz
- umět zavírat dveře potichu (mám takový strach, že vzbudím oddychujícího jelínka!)

V Praze bylo krásně až zvláštně. Famu je vysněná škola s prosvětlenou chodbou na katedře fotografie. Bylo by tak krásné rozvíjet se a splývat s uměním právě na  tomto místě. Snad, jednou. Oba. Hrozny chutnají nejlépe u Vltavy a v kině se nejvíce hezky šeptá.
Nejradši bych potkala všechny mé korespondenční pražské přátele, nejen ty. Čas je ale neúprosný a vše tak nějak protéká mezi prsty.

Teď půjdu udělat snídani a začnu tím všem co tu jsou hezký den.  Doufám, protože svítí ranní slunce a vše je hezčí než jakékoliv nedělní ráno (to o sobotních ránech by měly být skládány písně! vždycky mi přišla hezčí než nedělní, kdy je nám smutno z odcházení)

nesnesitelný žert nesmrtelnosti

pláču štěstím
pláču smutkem
cítím se nesmrtelně
miluji se
nenávidím se
cítím se krásná
cítím se šedá
chci být já
chci být někým jiným
cítím se milována a je mi přenádherně
myslím si, že si nezasloužím, aby mne miloval

A to všechno se stihne vystřídat během tak malého okamžiku. Nerozumím životu. Nerozumím bytí. Hlavně v době, když tu není a den se hromadí na horu jiných dnů. Prázdných.

Těším se, až vyfotím všechny ty dívky, které chci. S pihami i bez, s vlasy světlými i tmavými. Těším se, až se budu cítit radostně a pyšně na sebe. Těším se, až budu plna pocitů. Zase.
Vlčí máky! Opravdu je miluji.
A nikde nevidím kopretiny. A potřebuji jich tolik! A nevidím ani jednu.
Ach, Jediný...
brzy!

Fragmenty tvého bytí
ukryty ve zvuku letního deště

stále nejsme s prázdnem sžití
ach ano, musíme čekat, ještě.

(ze souboru self)

fotografie co byly měsíc či dva někde zatoulané

nekonečné projížďky, lety a koláče

"Utrpení je jenom relativní pojem, který nás bolí nejvíc, když ho srovnáme s nějakým štěstím"  Tohle mi přišlo společně s dopisem na obálce s líbeznými květinami od Lucie, o které vím tak málo a přitom mám pocit, že docela mnoho. Dopisy!

Nové prosté radosti pro doby dočasného osamění:
- pole, která se za foukání větru mění v rozbouřená moře
- vlčí máky, které vystřídaly radost z pampelišek
- být doma ze školy brzy (což brzy skončí)
- to jak maliny vypadají na kaši z rýžových vloček
- přibývající sluníčkové pihy na mém obličeji
- vstávání dříve (takže mám více času)
A pak mi vždy dojde, že mě stejně nic pořádně netěší když tu není a z radostí jsou rázem jen takové radosti pomyslné
(Ale to pole! To je nádhera.)

Jsem ráda, že byla páteční brněnská noc tak krásná. Poznala jsem nového člověka, Sedmikrásčinu kamarádku, jsou jako sestry! Stejně skvělé a milé. Nemohu uvěřit, že jsem spatřila Ethana Katha a  že mi jeho dj set nepřišel vůbec tak děsivý. Naopak, i přes to jak ta hudba zní to bylo vše plné radosti.
(a ty slastné polibky při ztrátě v davu! ach, Jediný..)
Čekání na noční autobus mi připomnělo ani nevím proč léto a líbezná snídaně ve stísněné kavárničce mě utvrdila v tom, jak jsou snídaně mimo domov nádherné a výjimečné (a že je příjemné se občas přejíst marmeládovým koláčem, ač mi to v ten moment tak nepřipadalo)

 Zase mě fascinuje létání. Chci fotit létající nereálné objekty a bytosti, chci létat když zavřu oči (ale nepropadat se, to už nechci nikdy) a chci odletět někam pryč. S Jediným. Opět mě přepadla obrovská wanderlust.

samolepky s princeznami

(strávila jsem pár dní s malými dětmi mé tety a jsem plná princezen a spaní po obědě)
Musím si hledat malé osobní radosti po tu dobu, co nejsme v jednom objetí nebo nablízku. V knihovně je Flaubert tak blízko Fitzgeralda a odkvetlé pampelišky nejsou zas až takový smutek. Došel mi líbezný e-mail a já mám radost z dalšího takového druhu přátelství. Jen mi dělá potíže odepsat včas, i na dopisy. Hrozně moc chci odpovědět, ale vždycky to nějak neudělám a je to jedna z největších chyb co dělám.
Také ztrácím kontrolu a mám pocit, že tím spoustu věcí ničím.
Rozpláču se. Jsem bezradná.
A najednou ze mě zase vše spadne, když slyším krásná slova o společných peřinách a bílých zdech, o nekonečnosti a kráse.

Doufám, že se nikdo nezlobí, že pořád píši hlavně o středu mého vesmíru. Nejde to jinak, víte? Nejde. Ty krásné chvíle kdy se jen tak náhodně shodneme v tom, jaký úsek naší cesty k sobě máme nejradši, to jak jsme propojeni a dostáváme se ke stejným knihám v jeden čas, to jak jsme my. Ach.

Už v pátek uvidíme jednu polovinu Crystal Castles! Budou to dva roky co jsem si je pustila a měla jsem pocit, že se vše změnilo. Asi tomu tak nebylo, ale uletěla jsem. S nimi.
Stejně pořád nerozumím tomu, že se mi taková hudba začala líbit. Je to takový jiný, trošku děsivý druh vesmíru.