strop, nepřečtené knihy, knihy přečtené, knihy rozečtené a bílé zdi.

Dočetla jsem Perks Of Being A Wallflower a asi ani nedokážu popsat mé nadšení. Rozečetla jsem Deníky V. Woolfolvé a těším se na nadcházející týdny, kdy s ní budu trávit cesty autobusem a bezesné noci.
Po dlouhé době zase ke knihám cítím větší lásku než obvykle a mám radost, že jsem našla další malou radost.
S roztátým sněhem přijdou nové začátky, nové lidské ruce, další obálky a znovunavázání starých pevných přátelství.
Doufám.

Na každého občas přijde ta chvíle, kdy visí ze stropu.

Vzpomínky na listopad. Ani nevíte, jakou důležitost k nim cítím. Přeji si jednou dotknout se Viktoriiných vlasů a dát si sní čaj se sušenkami.

Cokoliv co je černé a má bílé puntíky mi připomíná Beach House, cokoliv co má puntíky miluju nejen kvůli Beach House a puntíky jsou součástí seznamu krásně znějících slov.

Přijeďte si pro objetí, to, čtení a snění je teď jediné, co chci dělat.
Prosím, ať už je všechno zase lepší a můj život zní jako Beach House a Dropla od Youth Lagoon.

Černo a bílo.

Včera byla v pokoji taková tma, že jsem si i dopoledne musela svítit stolní lampičkou. Přes zasněžená střešní okna nebylo nic vidět a já nedělala nic jiné, než že jsem ležela v posteli s knihou Perks Of Being A Wallflower, v povlečení s oblaky a béžovými nadkolenkami. Ten hezčí druh izolace.

Odpočívala jsem. Od slz. Nemyslela na nic reálného. Jen na to, že pokud mě bude vesmír alespoň trošku milovat, v pátek obejmu Márdiho na koncertě Vypsané Fixy, v listopadu uvidím Crystal Fighters a jednou snad přijdu na to, jak si kouzelnou náladu a mír v duši z čajovny přínést až domů.
Čekám, kdy to zase bude horší. Kdy zase budu příliš přemýšlet. Asi už brzo. Je mi to líto. Všechno.

Pátečním dnem jsem se rozhodla po roce skončit projektem Week Of Life, kde jsem nepřetržitě celý rok až do začátku ledna přispívala svými týdny. jeden den, devět fotek. Na další rok už sílu nemám. Navíc jsem se rozhodla dávat světu o mém životě vědět trochu méně. Jsem až moc paranoidní.
Místo toho však začínám svůj 365 days projekt na tumblr. Miserable Year of Life.

Dnes jsem psala víc než obvykle. Znáte mé ruce, jako byste tak znali už polovinu mého příběhu.
Víte, že Late Night od Foals je neskutečná nádhera? Jako by mě někdo volal. Jen nevím, kam jít. Chce to světlo.
Protože nic nevidím
Je tu moc sněhu.

Kdy?
Kde?
stačí jen natáhnout ruku.
Neplač.

Jsem na dvakrát

Začínám si uvědomovat zřetelné rozdíly. Mezi mnou a mnou.
Mezi mnou ve společnosti lidí, se kterými chci být a mezi mnou zavřenou o samotě v pokoji.
Směju se a tak nějak zapomínám. Na všechno. Člověk by si ani nemyslel, že by něco nemělo být v pořádku. Vlastně.. ani já. Pak jsem mezi čtyřmi stěnami a cítím tu propast mezi dvěma světy. Mezi mnou a mnou.
where is my mind?
Kdo jsem tedy opravdu já?
Jak uchovávat okamžiky?

Dopisovací přítelkyně. 

Slibuji, že teď je dočtu. Všechny. Dřív než je vrátím zpět do polic v knihovně.

Slzy na prodej.
Chcete to zabalit?
Prázdnotu mého srdce můžete využít jako tašku.
Není zač.

would you forget me now?

Drahá Virginie Woolf, snad ve Vašich Denících naleznu nějaké odpovědi.
nebo alespoň cestu, začátek cesty.

Musím číst víc.
Víc milovat a méně nenávidět.
Udělat si malé jaro v hlavě a nechat se objímat hlasy lidí.

A najít konečně ten správný vlak.

Pracuji na seznamu krásně znějících slov.

Vadí? Nevadí!

Rozhodla jsem se, že se budu snažit.
Že se budu snažit dělat víc věci, které mě nějakým způsobem posunou dál nebo naplní a že už se nebudu dál zbytečně trýznit nočními maratony smutné hudby a plýtváním litrů vody v podobě slz.
Otázkou je, jak dlouho mi to vydrží.

Mám za sebou snad ten nejdivnější film, co jsem kdy viděla (nepřeháním). Nevím, zda se mi líbil nebo ne. Ale kus inspirace v něm byl tak jako tak. Sedmikrásky (1966, Věra Chytilová). Stojí se na to podívat ale už jen kvůli scéně s motýly, kvůli názvu, který tak krásně zní a květinovému věnci. Ale stále nevím, co si o tom filmu mám myslet.

Pište si seznamy, není to marný. Noste košile s puntíky, jezte jahody, malujte vodovými barvami a hodně poslouchejte Never od All The Luck In The World pořád dokola.

Těším se na léto. Všechno bude zase v pořádku. A šestko-dvojka od jednoho odvážného a roztomilého mladého muže, jehož jméno jsem bůhví proč hned zapomněla, z castingové agentury.

Snažím se.
Alespoň pro lepší pocit.
Snad se mi do duše opět vrátí mír. Alespoň na chvíli.
Vysvobození?

///

Jediná a poslední fotografie.

Heart and soul, one will burn. Iane? slyšíš mě?
Srdce už shořelo. City mám už snad jen k lidem, se kterými jsem se nikdy nesetkala.
S duší to tak jednoduché nebude.

Tohleto noční nutkání psát příspěvky by mi mělo být zakázáno. Věci asi vidím jinak než ve dne, jinak než jsou doopravdy. V noci se všechno zdá být...jiné. Ne horší, ne lepší. Jiné.
A nevím jak si přenastavit to časové pásmo, časy zveřejnění článku jsou nepravdivé. 

Některá slova jsou téměř neviditelná.
Vypsanou fixou ti píšu slova, za který se nikdy nebudu stydět. Vypsanou fixou, pořád a znova...

Je téměř jedna hodina ranní.

.

Nevím, jestli noční poslech The Horrors a Joy Division je přesně to, co teď potřebuji nebo přesně to, co to všechny mé (po)city ještě zhoršuje.

Anyway, nehodlám dělat nic jiného.

Přestávám existovat.

krátké sbohem

 Proč.

Dear friend,

dnes je mi šestnáct a stále nevím co chci. Dnes je mi šestnáct a stále ničemu nerozumím.

Nedělá mi problém zamilovávat se do náhodných kolemjdoucích.
Našla jsem radost ve čtení originální verze The Perks of being a Wallflower v jedoucím vlaku.
Dopisy mě udržují při životě stejně jako vědomí, že nejsem jediný smutný člověk na planetě.

Dnes je mi šestnáct a já si nechci myslet, že se něco změní. Nechci si sama sobě dávat falešné naděje a iluze.  Nechci si lhát.

Moje nejmilejší dopisová přítelkyně. O víkendu jsme pracovaly na větším video-projektu. Už brzo.

Praha. Václavské náměstí.

Už více než padesát ztracených duší bloudí mým blogem. Vážím si toho, moc tomu nevěřím a všem posílám objetí. Snad vám to pomůže.

The Horrors navždy. Zvuk mé duše.

Na nikoho nemyslím. Ztratila jsem všechny reálné city. Ale přesto se ta písnička tak nějak bezvýznamnýhodůvodu hodí do posledních dnů mého dosavadního života víc než kterákoliv jiná.
čekám.
nevím na co.
jedu náhodným vlakem.
a čekám kam dojedu.

Can I still be your pessimist?

Hledání krásy ve smutku v podobě tiché noční ulice, ve čtvrtek ve dvacet dva hodin, třicet minut.
S Joy Division, stíny na zdech, lehkým strachem v temných uličkách a pocitem míru v duši po hodině v čajovně za zvuku unplugged koncertu Nirvany.

Už jsem si to rozmyslela. Nechci být poníkem a asi ani jednorožcem. Chci být koloušek. I přes jeho smutné oči pro mě symbolizuje radost a štěstí.
Nekonečně.

Studí mě ruce a venku stále svítí slunce. Už se nestmívá. V hlavě ano. Venku ne.
Není to krása?

Stále mám potřebu dělat to, co bych neměla. Nezasloužím si být jejich kamarádka, nezasloužím si být jejich nic. A tak jsem nic.

Padám.

Volným pádem.

zase.

Žádný z fyzikálních vzorečků nedokáže určit kdy dopadnu, kdy spončí padání.

Chci to vůbec?

Nechci.

Nechci nic

a zároveň všechno.

Wild Nothing

Jejich název mě uklidňuje. Stejně i ta hudba. Až na tuhle písničku. Mám při ní vždycky chuť obejmout mého smutného vyhublého imaginárního kamaráda.

Neexistuje.

A je smutný.