31.01.13

Jak dlouho musím stát venku, aby mi slzy přimrzly k obličeji?

Když se tu necítím jako doma, kde je pak můj domov?
Umírám uvnitř, selhávám jako kamarádka, dcera i jako obyčejný kolemjdoucí.

Už nemrzne. Jak dlouho musím stát v dešti aby se kapky navždy spojily se slzami?



(a děsně všem děkuju a posílám objetí za všechny milé komentáře u článků předcházejících. Pomáhají víc, než si myslíte.)

Zasvětila jsem svůj život 'dreamy kapelám'. Láska na první poslech.

Utopíme se ve svetrech, bude se nám chtít zvracet z nostalgie, budeme utíkat a létat i když to neumíme, budeme si pouštět vinyl a nasedat do náhodných vlaků. together?

Padám.

27.01.13

V pokoji je tma

Mám ráda, když je náš byt tichý. Jsem tam sama.
Když jsem sama a přijde David. A máme na sebe čas. A samota se zdá tak nekonečně krásná.



Nevím, na koho to volám. Ale volám. Chci to. (texty z Trampolíny a jizev od Vypsané Fixy.)
A mám nový svetr.
Z mých myšlenek stále prší a já už jen čekám na konec.

24.01.13

Zpomaleně

A co když se jenom strašně miluju a jsem nějaký zvláštní druh narcisty? (ne, Lucie, nemiluješ.) A moje paranoia se zvyšuje, stále až moc mluvím a nejsem si jistá, jestli už ho nesnáším nebo ještě ne. Nic pořád nedává smysl a já mám už asi druhý den páteční náladu. 
D. a její životní filozofie z cesty na autobus je teď nový směr. Nový směr všeho. Přání.


Už jsem říkala, jak moc nesnáším oranžovou? děsně.
 A asi bych měla smazat článek předcházející. Není mi z něho dobře. Vám jistě také ne.


Na mém lastku to asi musí vypadat celkem vtipně, když věci jako tohle prokládám Radiohead a Kings of Leon. Ale co chci říct je, že jsem z toho děsně moc nadšená. XXYYXX je skvělá hudba a asi i skvělý člověk. Mám chuť ho obejmout, i když mě dost děsí. Všichni co dělají takovou hudbu mě děsí a to mě na tom nejvíc fascinuje. I kouř ve zpomaleném pohybu.

Občas si představuju, že se všechno co vidím se děje hodně zpomaleně. Že máme spoustu času. Talíře se rozbíjejí pomalu a dlouhá objetí jsou ještě delší.

22.01.13

sad eyes

Ne. Vůbec nic není v pohodě. A když myslím vůbec nic, myslím tim opravdu velké prázdno.
Černo černé. 
Cítím se provinile, že si pořád na něco stěžuji. Cítím se provinile, že mám potřebu být zlá. Cítím se provinile za to, že stále očekávám hezké konce. Cítím se provinile, že se zajímám o lidi, o které bych ani v nejmenším neměla.
Cítím se provinile, že vůbec existuju.


Vždycky jsem tuhle část Celesticy zbožňovala. Ale vůbec nechci abych nebyla hledána a nechána bez povšimnutí  pod vodou. I když, vlastně nevím co chci. Kdy už tohle všechno skončí?
You can’t disguise sad eyes 
Alespoň na jeden den, na jeden koncert, se chci proměnit v Alice Glass, mít její fialové vlasy, být jako utržená ze řetězu a přenést se do jiného světa, myslím, že ona to umí nejlépe ze všech na světě. Ne. Vím to.

Strašně moc se za tohle všechno omlouvám. Upřímně.

20.01.13

vystouplé kosti, lidské ruce a naprostý klid

Vždycky mi tak nějak docházejí slova, když dojde na psaní.
Trochu mě to mrzí.
Ještě pořád jsem neutekla, jsem stále tady, nepovedlo se mi zmizet. Jen čekám. Až přijde. Zatím o něm nemám přesnou představu, ale vím, že budeme dvě ztracené děti co se ztratí ještě dál. Velký útěk. Ruku v ruce, nekonečná objetí.
A už mě tu nikdy nikdo neuvidí.

Cítím v duši naprostý klid, i přesto, že je neděle, nevyšel mi ten koncert, stále se v sobě nevyznám a ještě se nikomu nepovedlo oživit Iana Curtise.
Maluju si do staré dětské knížky, píšu tam, používám ji jako deník. Psaní do té knížky mě nesmírně uvolňuje, rozhodla jsem se, že to, co tam jednou přes ty řádky hustým písmem napíšu si už nikdy nebudu číst znovu. Nikdy.

fascinují mě lidské ruce. nevím proč. 
nekouřím, ale film Coffee and Cigarettes mě přesvědčuje, že kafe a cigára musí být vážně skvělá kombinace

Tohle mi připomíná písničky od Arcade Fire. A cítím se jako ty děti. Čím víc věci pozoruju a dívám se na ně, tím víc jim nerozumím.
vystouplé kosti. občas. a zimní bledá kůže
Sleep Party People 
uklidňují mě. děsně moc. díky.

13.01.13

Volným pádem

Neznám je.
Nikdy jsem se s nimi nesetkala.
Zamilovávám se do jejich slov. Cítím k nim náklonnost.
Jsou pro mě důležití.
Ale stále je neznám.
Trošku mě to děsí.

Asi bych měla přestat číst blogy and start socialize with real people. Nechci. Děsím se toho.
Už zítra.
taková sonda do duše z jinýho světa a hodně silný cestování v čase do večera dne 12. listopadu minulého roku.

Jsem smutná.

11.01.13

tělo se mi mstí

Jsem nemocná a mám pocit, jakoby se mi mý tělo chtělo pomstít.
Nebaví mě už být by my own ale zároveň je mi úzko když je kolem spousta lidí.
.smrkám.
Strašně moc se bojím, že lístky na Two Door Cinema Club už nestihnu koupit, zbývá prý posledních pár desítek, wish me luck.
I want to run away. All the time.
A zmizet a nikdy se znovu neobjevit.

jsou tři.
ještě fotka z úplného začátku roku. nejsou to předsevzetí, jen něco jako nové začátky.
Miluju ten jejich zvuk.

04.01.13

Kdo si se mnou pošle pár dopisů?
V krabici od Martensek mám ještě dost místa.
A jeden dopisovací přítel mi asi nestačí.
A asi jsem umřela úžasem po zhlédnutí Control.




Cítím náklonost a nějaký druh přátelského pouta k lidem, které vůbec neznám.
Už jsem si asi našla cestu k Bowiemu
a venku je hnusně.
Chybí mi morning sun.
a guide to come and take me by the hand asi pořád nikde. asi. ne. náznaky neberu.